Zralost k psychoterapii?

09.02.2016

K psychoterapii potřebujeme dozrát. Děje se to pod vlivem určité frustrace, která nás nutí hledat odpovědi na naše otázky. Lidé často přichází na terapii ve chvíli, kdy racionálně všechno ví nebo aspoň tuší, co by měli dělat. Přečetli už třeba mnoho knih, článků a internetových diskuzí na téma vztahy a osobní rozvoj. Přesto se jim nedaří spokojeně žít, což negativně ovlivňuje jejich sebevědomí. Právě tito lidé jsou většinou dostatečně motivovaní (zralí) pro terapii a psychoterapie jim může opravdu pomoci. O tom, při jakých potížích může psychoterapie pomoci, píši na svém webu. Teď bych se chtěl podívat na vhodnost psychoterapie z hlediska toho, kdo přichází a jak je připravený.

Často se setkávám s dvěma základními postoji, které člověk zaujímá sám k sobě a k druhým lidem. Tyto dva postoje zásadně ovlivňují i vztah k psychoterapii:

První postoj můžeme zjednodušeně vyjádřit slovy: "Já jsem Ok, ty nejsi Ok!" Tito lidé psychoterapii moc nevyhledávají, není pro ně moc lákavá. Vyhledat terapeuta by pro ně mohlo znamenat, přiznat si, že mají potíž, se kterou si neví rady. Potřebují si zachovat určitou nezávislost a odstup. Často je můžeme rozpoznat ve výrocích typu: "Já psychologa přece nepotřebuji, vystačím si na to sám. Nikdo mi nebude radit, co mám dělat." Za tímto postojem je často velmi přirozený strach, že budou manipulováni nebo odhaleni z věcí, za které se třeba stydí... Jiný projev stejného postoje se objevuje u lidí, kterým stačí zajeté zvyklosti (stereotypy a zvyklosti). Tito lidé často žijí ve světě "sladké nevědomosti", která je udržuje v přesvědčeních a zvycích, které "kdysi a kdesi" převzali (nejčastěji z rodiny). A dokud je životní krize nekonfrontuje s možností, že věci mohou být i jinak, tak nevidí důvod cokoliv měnit. Často je slyšíme, jak říkají: "Já vlastně ani nevím, o čem bych si s terapeutem povídal." A myslí to opravdu velmi upřímně, protože nejsou zvyklí reflektovat důvody svých postojů a chování. Oběma skupinám je však vlastní, že když už si začnou uvědomovat nějakou potíž, tak zdroj svých frustrací vidí v těch druhých tzn. v okolí či životních okolnostech. Daní, kterou za tento postoj platí, je často určitá osamělost nebo prázdnota, kterou prožívají oni nebo jejich blízcí - nejčastěji jsou to partnerky a partneři.

A zde narážíme na paradox, že lidé, kteří se mnohdy hlasitě prezentují jako ti "silní a nezávislí", co nepotřebují psychoterapii, ji vlastně potřebují také. K terapeutovi přichází až ve chvíli, kdy je životní okolnosti dotlačí skrze nějakou krizi - opustí je partner, partnerka; neprožívají blízkost s druhými aj. Terapie se pro ně může stát příležitostí nahlédnout pod povrch stereotypů a vidět svět, sebe i druhé ve své rozmanitosti, což následně dost promění jejich život. Možná už chápání sebe a světa nebude tak jednoduché, ale rozhodně to obohatí jejich život a budou žít více vědomě.

Druhý postoj je přesně opačný a dá se opět zjednodušeně vyjádřit slovy: "Já nejsem Ok, ostatní jsou OK!". Tito lidé často vyhledávají psychologickou pomoc. Jsou si vědomi toho, že mají problém a že ho potřebují řešit. Do terapie často přichází s pocitem provinění a studu, protože se stydí za to, kým jsou a chtějí se změnit. Pro druhé lid mají často pochopení, mají potřebu je obhajovat, zatímco sebe devalvují. Přizpůsobují se ostatním, žijí pro druhé a zároveň se často stává, že se pomalu odcizili svým vlastním potřebám. Mnohdy ani neví, co chtějí. Nemají pocit štěstí, protože svůj život často nežijí. Neumějí pojmenovat své potřeby, ale ví, co by měli dělat, co je od nich očekáváno a nedaří se jim to naplnit. Do terapie přichází s vyčerpáním; s pocity smutku, prázdnoty, deprese či s úzkostí, zda se jim podaří naplnit očekávání a dostát všem nárokům, které na sebe mají.

Tito lidé jsou někdy více vidět a slyšet. Často působí jako ti "slabí a závislí". Moje zkušenost však je, že jsou jen více citliví, vnímaví a velmi často si nesou nezpracované citové zranění z dětství. Pro jejich okolí je velmi únavné být s nimi v blízkém vztahu. Jsou často v pozici oběti nebo vykazují znaky určité závislosti na druhých. Vyžadují neustálou podporu a potvrzení, kterého se jim často nedostává a pak se zlobí na druhé nebo jsou frustrováni, což často doprovází deprese. 

Když se tedy vrátím k otázce, pro koho je terapie vhodná, tak mohu jen říct, že je vhodná pro každého. Jen k ní člověk potřebuje dozrát. Terapie je pro každého, kdo chce více rozumět sám sobě. Psychoterapie rozšiřuje uvědomění o tom, kdo jsem, co cítím a co potřebuji, jaké postoje zastávám, v jakém kontextu vznikala moje přesvědčení, životní scénáře a nakolik jsou stále ještě aktuální. Psychoterapie vede člověka k sebepřijetí a laskavosti vůči sobě i druhým lidem. Podporuje každého v základním životním postoji: "Já jsem Ok, Ty jsi také Ok". Což v praxi vypadá tak, že si člověk váží sám sebe a je věrný svým potřebám. Přitom bere vážně i potřeby ostatních a hledá způsob, jak s druhými zažívat blízké vztahy, aniž by sami sebe ztratili (např. popřením svých potřeb a přizpůsobením se) nebo neprosazovali sebe na úkor ostatních (např. skrze agresi, manipulaci aj.).