Jak vydržet sám se sebou (nejen) v době karantény?

Život v karanténě nám teď nabízí nové zkušenosti. Nuceně jsme se museli izolovat a vzdát se některých svých zvyklostí. Mnohé životy výrazně zpomalily oproti normálu a zcela přirozeně se objevuje prostor pro reflexi. Můžeme více přemýšlet o sobě, o svých vztazích či práci, kterou zrovna (ne)děláme. Rovněž se nám otevírá příležitost pro věci, které jsme dlouho odkládali pro nedostatek času. Pro někoho, kdo žil v rychlém tempu, může být tato nucená zastávka v podobě karantény úplně novou zkušeností. Objevit se mohou různé emoce - např. strach či úzkost. Nejistá budoucnost a délka tohoto stavu spojená s existenční nejistotou, může celou situaci umocňovat. Jak se na toto období připravit? Jak ho přežít, anebo ještě lépe, jak ho smysluplně využít?

Jak zacházet s informacemi

• Informace z kvalitních zdrojů, v omezených a pravidelně řízených dávkách
• Digitální a informační půst pro ozdravení duše 
• Nejen zprávami živ je člověk

V hledání odpovědi na otázku, jak zacházet s informacemi, si můžeme vzít inspiraci ze zdravé výživy. V této oblasti je mnoho trendů a představ o tom, co to znamená, jíst zdravě. Pro naše účely vyberu dva základní principy, které mně osobně přijdou inspirující. Náš jídelníček by měl být složený ze základních potravin (např. obiloviny, ovoce, zelenina), přičemž bychom se měli vyvarovat průmyslově zpracovaným potravinám (např. konzervy, uzeniny či tolik oblíbené chipsy :-). Tím druhým doporučením je, abychom jedli jen několikrát denně, protože náš trávící trakt nemá rád, když ho přetěžujeme. Podobně je možné zacházet s informacemi - potravinou pro naši duši. I zde platí pravidlo, že se potřebujeme zaměřit na informace z kvalitních zdrojů, které si potřebujeme dávkovat ve správné míře, tzn. v takových intervalech, abychom je mohli dobře zpracovat a nepřetěžovali náš organismus. 

Ne vždy jsme měli tak bohatý výběr potravin, jako je tomu dnes. Jedli jsme daleko střídměji a tolik jsme se nepřejídali. Stejně tak tomu bylo i s množstvím informací, které k nám přicházely mnohem pomaleji a my jsme měli více času je strávit. Dnes je tomu přesně naopak. Informačně se přejídáme a kvalita toho, co do sebe vpouštíme, je mnohdy dost diskutabilní. Čteme velké množství článků, komentářů, diskuzí na Facebooku či Twitteru, sledujeme Instagram a stále na něco reagujeme. Těch informací kolem nás je opravdu hodně. Díky mobilním telefonům k nim máme přístup kdykoliv a kdekoliv. Nechci však brojit vůči moderním technologiím, to si teď opravdu, ale opravdu nezaslouží. Spíše chci vést k zamyšlení, jak zacházíme s informacemi, které dostáváme. Zda vůbec máme kapacitu takové množství dobře zpracovat, aniž by se nám z toho neudělalo špatně.

Zkusme se tedy zamyslet, z jakých zdrojů čerpáme. Vybírejme si kvalitní informační zdroje. Pozorujme, co do sebe vpouštíme a v jakém množství. Pravidelná dávka informací z důvěryhodných zdrojů, může být výživou pro naši duši, uvést nás do pohody, uklidnit nás. Ale přemíra informací může vést k našemu přesycení, z kterého nám bude těžko. Zahlcení je základní nešvar dnešní doby a může nás dovést ke stavům úzkosti nebo paniky. Takto vyhrocené emoce teď opravdu nepotřebujeme. Pokud se v tom poznáváte, pak je na místě zvážit, jestli by vám neprospěl digitální a informační půst. Prostě si dejte pauzu, odložte na chvíli mobil. Zkuste chvíli dělat něco jiného, třeba si pustit oblíbenou hudbu, být chvíli v tichu, zacvičit si, podívat se na nějaký hezký film nebo si jen otevřít knihu, která už na Vás v knihovně čeká možná i několik let.

Nezapomeňme, že i zde platí pravidlo, že "jsme to, co jíme". Vše, co sledujeme a co do sebe pouštíme, ovlivňuje, jak se v konečném důsledku cítíme. Buďme tedy k sobě vnímaví a sledujme, co nám dělá dobře. Obklopujme se krásou a vyrovnávejme tak nerovnováhu, která vzniká v důsledku neustálého sledování katastrofických zpráv a počítáním nakažených. Dávkujme si chvíle, kdy sledujeme zpravodajství. A hledejme, co naší duši dělá dobře, co ji zklidňuje, a co ji naopak znepokojuje. Každý z nás má svoji kapacitu a je potřeba ji respektovat.

Jak zacházet se svým časem

• Vytvořit si denní rituály a strukturovat si den.
• Mít něco, na co se těšíme, co nám dává smysl.
• Vybrat si, čemu chceme věnovat svoji pozornost, svůj čas a úsilí.

Vyřazením z práce a nucenou karanténou jsme nuceni zpomalit. Vnější struktura daná denními rituály je pryč. Začíná se zřetelněji ukazovat, nakolik umíme řídit sami sebe na základě své motivace. Je to zatěžkávací zkouška pro naši vůli a sebekázeň. Právě v těchto aspektech se odráží síla a pevnost našeho charakteru - jádra naší osobnosti. Nezapomínejme však, že všichni jsme někdy zranitelní. Pandemie nás vrací k uvědomění si své vlastní křehkosti. Je to důležitá lekce pokory, která nás může mnohému naučit. Když opadne vnější struktura a povinnosti, jsme mnohem náchylnější k pocitům melancholie a deprese. Strukturovat si den, je pak něco, co nám může značně pomoci.

Doporučuji si udržovat tempo pracovního dne, chodit v čas spát a vstávat ve vaši obvyklou dobu. Mít své ranní rituály: zacvičit si, dát si sprchu, vychutnat si jídlo, které jste si připravili, pěkně se obléct, oholit se, nalíčit se, každý podle svého gusta:). Vyberte si, čemu dnes budete chtít věnovat pozornost. Mohou to být úplné drobnosti, jako je např. zalít kytky, poslat mail kamarádovi nebo zavolat někomu blízkému. Hlavně, aby Vám to dávalo nějaký smysl a pocit uspokojení. Každý den může být pro vás jako malý projekt. Možná máte příležitost k tomu, abyste si vymysleli svůj vlastní projekt. Vytvořili si prostor pro věci, které jste už dlouho odkládali pro nedostatek času. Nová šance se otevírá i pro rodiny a partnery - být spolu nějak jinak. Zkuste hledat, jak toho času teď využít a zaměřit se na možnosti, které se nabízí - teď a tady.

Vše má svoje úskalí a někdy je velmi snadné vyhrotit vše do extrému. Jedno nebezpečí spočívá v riziku, že se náš den rozbředne do bezbřehé nudy a pasivity, což může vést až do depresivních stavů. Druhé nebezpečí spočívá v riziku, že si budeme dávat nereálné cíle a úkoly, které když se spojí s popřením dané situace, mohou vést do manických stavů. V Genesis se popisuje, že Bůh tvořil svět v šesti dnech a ten sedmý den pak odpočíval. Prostě i Bohu to chvíli trvalo, než vytvořil svět, ale po každém dni "viděl, že je to dobré". Je to krásná metafora, z které se můžeme naučit, že všechno má svůj čas (práce, odpočinek i radost z vykonané práce). Těšit se z toho, co jsme dnes udělali, i kdyby to měl být jen oběd pro sebe, rodinu či souseda, uklízení bytu, vytřídění souborů v počítači, psaní básniček nebo čas, který jsme si udělali pro své děti, partnera či známé. Vědomí, že alespoň něco z toho, co jsme dnes udělali, bylo dobré, může přinést tolik potřebné uspokojení a naplnění. Udržovat si strukturu dne může být pro tento pocit dost zásadní.

Robert Fulghum ve své knize: "Všechno, co potřebuji znát, o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce" píše: "Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj." Od všeho trochu, nic nepřehánět a namíchat si to tak, aby nám to dávalo smysl. To je určité umění hledání rovnováhy ve všem, co děláme. Možná se této dovednosti učíme už v mateřské školce, ale osobně si myslím, že je to dovednost, které se učíme po celý život. Knihu Roberta Fulghuma velmi doporučuji, je v ní moudrost, provází ji humor, nadhled a lehkost, kterou teď všichni potřebujeme. Možná je to právě ta kniha, která na vás čeká ve vaší knihovně :-).

Zaměřit se na možnosti

• Od pozice oběti k aktivnímu hledání možností
• Neulpívat na věcech, které nemůžeme změnit
• Život v přítomnosti a vděčnosti za to, co je

Každý z nás občas propadne malomyslnosti či sebelítosti. Nevyčítejme si, když to na nás přijde. Často se to děje ve chvíli, kdy jsme nějak oslabení. Zranitelní jsme obzvlášť ve chvílích, kdy zápasíme s únavou, nemocí, když jsme konfrontováni z vlastních existenčních otázek a nejistotou, která je s nimi spojená. Ve svých životech máme často tendenci trápit se nad věcmi, které nemůžeme nijak ovlivnit, které nemůžeme změnit. Ulpíváme pak na tom, co zrovna nemáme a propadáme malomyslnosti. Přehlídnout možnosti, které se nabízí, je pak velmi jednoduché. Nicméně pak je jednoduchá spadnout do role oběti, a to asi nikdo z nás nechce. Modlitba Anonymních alkoholiků nám může pomoci, abychom se tohoto nebezpečí vyvarovali.

"Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit."

Tuhle moudrost bych teď opravdu přál každému z nás. Být všímavý k možnostem, které se teď nabízí je určitá dovednost, které se dá učit. Osobně si myslím, že je úzce spojená s postojem vděčnosti. Být vděčný za to, co máme, nám pomáhá, abychom viděli možnosti, které se teď nabízí a zaujali k nim aktivní postoj. Pandemie a karanténa s ní spojená nás může stavět před existenciální otázky, na které potřebujeme hledat odpověď: Jak mohu konkrétně já na danou životní situaci reagovat? Před jaký úkol mě to teď život staví a co se mohu skrze tuto situaci naučit? Pokládat si tyto otázky, nám může pomoci vymanit se z pasivity a zaměřit se na možnosti, které se nabízí. Přijímat věci takové, jaké jsou, teď a tady, stále znovu a znovu.

Ilustrujícím a inspirujícím příkladem tvořivosti a schopnosti vidět, co zůstává a co se nabízí, je fenomén posledních dní - šití roušek, zpívání na balkónech, projekt "zachraň bábu" aj. Mohli jsme zůstat v roli oběti a neustále se utápět v destruktivní sebelítosti; stěžovat si, jak je vláda neschopná. Místo toho se ukázala naše houževnatost, tvořivost a solidarita. Vzpomeňme si na tuto situaci, až si budeme opět zoufat a propadat malomyslnosti. Zkusme zaměřit svoji pozornost na to, co se nabízí a tvořivě improvizujme. Věřím tomu, že pokud si tuto schopnost udržíme a vzájemně se v ní podpoříme, tak z této komplikované situace odejdeme posíleni a propojeni, což v dnešní rozdělené společnosti potřebujeme jako sůl.

Jak zacházet se svými emocemi

• Hledání rovnováhy - nebagatelizovat a nepanikařit
• Využít nabídku psychoterapie, meditace všímavosti, krizových linek důvěry
• Dostat to ze sebe ven - psaní deníku, básní aj.

S emocemi každý zacházíme po svém. A zde jen zopakuji, že všichni jsme někdy zranitelní a každý člověk má někdy chvíle, kdy se necítí dobře. Je dobré s tím počítat a nebrat svoje emoce jako slabost nebo jako selhání. To, co potřebujeme, je naučit se, jak si v těžkých chvílích zachovat laskavý postoj k sobě i k lidem kolem nás, kteří teď mohou reagovat různě.

Většinou máme dvě tendence, jak zacházíme se svými emocemi. Někteří mají blíž k jednomu a jiní zase k tomu druhému pólu - mohli bychom říct extrému. Pojďme se na tyto polarity podívat a nezapomeňme, že zdraví stojí někde mezi, v hledání rovnováhy mezi bagatelizací a panikou, což je neustálý proces, kterému se potřebujeme učit.

Ta první rovina se týká těch, co si svoje emoce moc neuvědomují. Zdánlivě působí velmi racionálně - věcně, někdy však až příliš tvrdě - mechanicky. Je velkým omylem, myslet si, že tito lidé nic neprožívají. Jen vždy nemají přístup ke svým emocím. Často se jedná o nevědomý mechanismus popření. Jde o sebezáchovnou strategii naučenou z dětství. Kdy se naučili udržovat si odstup od emocí, které byly natolik ohrožující, že neměli kapacitu, je zpracovat. Pokud máte tendenci k této rovině, budete fungovat velmi racionálně, pragmaticky, což se může někdy opravdu hodit. Ale někdy to může působit mechanicky, necitlivě, jako kdybyste byli stroje, které všechno vydrží. Tito lidé se potřebují naučit, že emoce nejsou špatné, a že projevit strach není slabost. Potřebují přijmout, že i oni danou situaci nějak prožívají a že nejsou strojem, který všechno vydrží.  Velkou výzvou pro ně může být, aby vydrželi emoce svých blízkých a nebagatelizovali je. Ti nejbližší potřebují zase porozumět, že za zdánlivou tvrdou slupkou či emočním odstupem se skrývá citlivé srdce, které je stejně zranitelné jako každé jiné.

Druhá rovina se týká těch, co prožívají všechno silně a intenzivně. Svými emocemi jsou často zaplavení natolik, že se jen těžko orientují v tom, co teď vlastně potřebují. Těch emocí je prostě moc. Zaplavující pocit podobný bezmoci může vést k různým emočním výbuchům např. vzteku apod. Nedělají to schválně a nálepku hysterky si opravdu nezaslouží. Neurofyziolog by pravděpodobně řekl, že mají velmi citlivou amygdalu. Což je ta část mozku, která velmi rychle reaguje na pocit nebezpečí, jedná velmi rychle a moc nepřemýšlí. Naléhavost těchto lidí je někdy velmi těžké vydržet. Což zakouší většinou ti nejbližší. Jsou často vystaveni silným nárokům po lásce, přijetí nebo touze nějak zachránit. Tito lidé potřebují porozumět, jak destruktivní jsou jejich nároky ve vztahu k blízkým. Potřebují, aby je v danou chvíli někdo unesl i s jejich emocemi a ještě lépe, pomohl jim zorientovat se v tom, co vlastně prožívají a co teď potřebují. Obrazně řečeno "v náruči blízkého člověka", který má pro ně pochopení, se zklidní.

Hledat rovnováhu mezi těmito dvěma extrémy, je těžké. Nejúčinnějším prostředkem je psychoterapie. Společně s terapeutem, který má porozumění, nebagatelizuje a nepropadá panice, se klienti učí rozumět vnitřními světu svých emocí a potřeb, vzorcům svého naučeného chování. A zároveň se učí hledat zdravější modely pro zajištění svých potřeb. Terapie není jen pro nemocné, je pro všechny, kteří chtějí žít vědomě, nikoliv na základě nevědomých vzorců, které se pravděpodobně utvářely během jejich raného dětství.

Existují však různé cesty. Za sebe bych chtěl doporučit např. meditaci všímavosti (Mindfulness) a program MBSR (Mindfulness-Based Stress Reduction). Nepopírat svoje emoce, zůstat v roli toho, který všechno, co se děje uvnitř, pozoruje a tím si udržuje určitý odstup od pocitu zaplavení. Je to umění, kterému nás v mateřské školce opravdu neučili, ale kterému je možné se naučit. Na internetu je k tomu tématu opravdu hodně informací. Tady odkazuji na knihu: Hledej ve svém nitru, kterou napsal Chade-Meng Tan. Můžete však hledat svůj vlastní způsob, který vás zklidní, který vám pomůže porozumět vašemu vnitřnímu světu. Pro někoho to může být např. hudba, pro jiného horká vana, objetí od blízkého člověka, příroda, psaní deníku, básní, chvíle o samotě nebo naopak pozorné naslouchající ucho či cokoliv jiného. Buďme v tom tvořiví a ohleduplní k sobě i k těm, které teď máme blízko.

Příležitost pro naše vztahy

• Potřeba být někdy sám.
• Potřeba blízkých vztahů.
• Ohleduplnost a solidarita.

Tentokrát to není dovolená u moře, která naším rodinám umožňuje být pospolu. Karanténa je zcela přízemní, je daleko více zatížená stresem (např. výukou dětí, které nechodí do školy) a existenční nejistotou, která bude s délkou trvání krize pravděpodobně jen růst. Je to taková "rodinná bojovka", která může rodinu stmelit, ale i rozložit - stejně jako dovolená u moře:). Co můžeme dělat, abychom eliminovali ponorkovou nemoc?

Vlastně zde platí vše, o čem jsme doteď mluvili, např. strukturovat si den, mít své rituály, mluvit o svých emocích včetně strachu, který je teď přirozenou emocí a hledat možnosti, které zůstávají. Být spolu a vědět, že máme různé potřeby. To vyžaduje hodně vnímavosti, solidarity a ohleduplnosti. Dalo by se o tom psát hodně dlouho. Já se však chci zaměřit jen na dva hlavní aspekty. Mluvím o potřebě být sám a potřebě být s druhými lidmi v blízkém spojení.

Potřeba vlastního prostoru a soukromí je velmi přirozená. Introverti velmi dobře rozumí, o čem teď píšu. Tuhle potřebu mají v zesílené formě také dospívající děti, které si zalezou do svého pokoje, pustí si počítač nebo svoji oblíbenou hudbu. A běda tomu, kdo jejich prostor naruší :-). Všichni občas potřebujeme být sami, dokonce i rodiče a partneři si potřebují od sebe odpočinout. V terapii i v životě kolem sebe mám dost "unavených" matek. Těch nároků, které jsou spojené s rolí rodiče, je nespočet. A to nasazení samo o sobě je dost náročné. Pro některé ženy je těžké vytvořit si prostor jenom pro sebe. Možná to souvisí s procesem "odstřiháváním se od pupeční šňůry". Jindy svým dětem chceme vynahradit vše, co jsme sami nedostali nebo to také děláme trochu kvůli sobě, abychom se v roli rodiče cítili dobře. Při vší snaze naplnit všechna očekávání, je pak jednoduché zapomenout na sebe. Ale i děti potřebují vědět, že máma má někdy potřebu být sama, že je to čas jen pro ni. A běda tomu, když ji někdo vyruší :-). Je velkou pomocí, když pro sebe partneři mají pochopení a jeden druhého se zastanou - např. tím, že táta uvaří večeři a vysvětlí dětem, že maminka potřebuje chvíli pro sebe, kdy nechce být rušena. Tohle poselství v sobě nese důležitý výchovný rozměr - normalizování potřeby, že všichni někdy potřebujeme prostor, kdy chceme být sami, a že na tom není nic sobeckého.

Zažívat blízkost s někým blízkým je rovněž přirozenou potřebou. Bez pocitu blízkosti je život dost prázdný. Mám na to svoje oblíbené úsloví: "nesdílený život, je prázdný život". Pocit naplnění se snažíme získat různým způsobem, ale skutečnost je taková, že žádné věci, peníze, úspěch a nové zážitky nám pocit plnosti nepřinesou. Mají totiž dost nenasytný charakter, s jídlem roste chuť a my chceme stále víc. Pocit naplnění přichází v blízkém spojení s druhými lidmi. Když můžeme sdílet svoje radosti a starosti. Když víme, že nám někdo rozumí, že nás někdo zná, že si nemusíme hrát na hrdinu, protože víme, že nás bude mít rád i s našimi nedokonalostmi. Pokud tohle zažijeme, pak přichází ohromná úleva a naplňující pocit blízkosti. Ten, komu dovolíme, aby vstoupil do našeho vnitřního světa a znal nás jinak než ostatní, se nám stane výjimečným a jedinečným člověkem. A kdo tuto kvalitu jednou zakusil, tak ví, že žádné sexuální dobrodružství tohle nenahradí. Takový vztah se buduje roky a má kvalitu, která se na ulici nebo chatu hledá velmi těžko. Všichni toužíme po lásce - aby nás někdo přijímal i s tím, za co se třeba stydíme a co běžně neukazujeme před světem, kamarády či kolegy v práci. Touží po tom děti, touží po tom ženy, ale touží po tom i muži. Taková úroveň blízkosti znamená důvěřovat druhému, že mě nechce zranit a zároveň mít odvahu stát se zranitelným. Když někoho pouštíme do svého vnitřního světa, měl by tam vstupovat s respektem a vědomím, že je to posvátný prostor. A také bychom tam měli pouštět jen toho, kdo si získal naší důvěru. Naslouchejme svým dětem, naslouchejme svým protějškům a buďme si vědomi určité křehkosti, kterou všichni v sobě máme.

A tak se v době karantény pohybujeme na malém prostoru v polaritě těchto dvou potřeb. Což s sebou přináší určité úskalí. Je potřeba být k sobě vnímaví. Vědět, že každý teď můžeme mít odlišné potřeby, a že to není špatně. Potřebujeme se naučit vnímat své potřeby, říct si, co teď potřebujeme. A hledat způsob, jak být k sobě ohleduplní. V době, když píšu tento článek, je karanténa teprve druhý týden. Většinou slýchám, že mnozí ji vítají, protože zvolnili a mají na sebe více času. Možná to poukazuje na skutečnost, že dnešní doba je opravdu rychlá a příležitostí jen tak spolu být, je opravdu velmi málo. Záleží opět na naší tvořivosti, jak tento čas ve svých rodinách využijeme. Věřím tomu, že pro nás všechny, a hlavně pro děti, to může být významná zkušenost, na kterou budeme nakonec velmi rádi vzpomínat jako na dobu, kdy jsme všichni drželi pohromadě - ať už ve zdraví či nemoci.

Uzavření do svých rodin má i svoji odvrácenou, stinnou tvář a tou je izolace od širší rodiny, přátel či známých. Nechceme ohrozit zdraví svých rodičů, pro něž to může být teď obzvlášť ohrožující období kvůli pokročilému věku. Buďme vděční za možnosti, které nám teď poskytují vyspělé technologie, jako je Skype nebo Facebook. Stejně tak je skvělé, že máme takové služby, jako je dovoz nákupu či jídla až do domu. Doufejme, že nám tyto vymoženosti zůstanou. Zatěžkávací zkouškou se pak stane, když nemoc postihne celou rodinu. Pak každá pomoc ve vlídném slovu a praktické pomoci bude k nezaplacení. Bude to výzva, a i díky pokročilým technologiím v tom můžeme zůstat alespoň trochu spolu. Všichni teď potřebujeme kolem sebe nějakou síť blízkých vztahů. A tato krize může ukázat, nakolik je ta naše síť lidí dostatečně velká a pružná, aby nám poskytla pocit bezpečí. Pojďme hledat společně, jak se vzájemně podpořit, jak si vzájemně projevovat zájem a vzájemně se nést.