Základní principy Gestalt terapie
Tento terapeutický směr vznikl v 60. letech minulého století a jeho zakladatelem je Fritz Perls. Jedná se o humanistický směr, který na člověka nahlíží optimisticky z hlediska jeho potenciálu a nikoliv z perspektivy patologie. Vychází z přesvědčení, že každý člověk má dostatek vlastních zdrojů, aby si svůj život smysluplně utvářel, pokud k tomu má vhodné podmínky. Terapeut se snaží vytvořit tyto podmínky a je pro klienta určitým průvodcem. Základem tohoto přístupu je dialog, ve kterém terapeut pomáhá rozšířit klientovo uvědomění tak, aby si svůj život mohl řídit. Cílem je integrace osobnosti - celková duševní vyrovnanost.
Princip tady a teď:
Pro moderního člověka, který žije v neustálém shonu a napětí, je obtížné se zastavit a naslouchat tomu, co se děje v přítomném okamžiku." Žije buď v minulosti, kterou se snaží uchopit, nebo v budoucnosti, které se bojí, a snaží se ji ovlivnit. Přítomnost je pro něj obtížná a snaží se ji odstranit z cesty." (Fritz Perls) Právě v této neschopnosti být "tady a teď" vidí Perls kořen veškerého neurotického chování. Cílem Gestalt terapie je pak vytvoření bezpečného prostoru, ve kterém se člověk dokáže zastavit a nahlédnout na sebe sama
Vše podstatné a skutečné se v Gestalt přístupu objevuje v přítomném (právě probíhajícím) okamžiku. Vztah mezi Gestalt terapeutem a klientem je vymezen společným časem (teď) a prostorem (tady). V tomto vztahu se vytváří prostor, který je mnohdy velmi podobný prostředí, ve kterém se klient běžně nachází mimo terapeutické setkání. Je pravděpodobné, že Gestalt terapeut bude prožívat stejné emoce vůči klientovi jako má jeho okolí a naopak. Během terapeutického setkání tak vzniká prostor, ve kterém je možno řešit mezilidské problémy a zároveň zažít jinou (korektivní) zkušenost.
Existenciální princip:
V Gestalt pojetí má existenciální rozměr převážně dvě roviny. První rovina je patrná ve výzvě zaujmout zodpovědnost za svůj život. Žádný člověk není obětí osudu ani společnosti (těch druhých), jsme aktéry svého života, kteří sice nemohou ovlivnit vše, co se jim v životě přihodí, ale mohou změnit způsob, jak dané okolnosti prožívají, jaký význam jim dávají, a jaký postoj k nim zaujímají.
Druhá rovina je patrná ve vztahu mezi Gestalt terapeutem a klientem. Jedná se o setkání dvou živých bytostí, ke kterému patří skutečný respekt, nepředstíraný zájem a přijetí. "Tento proces, při kterém se necháme naprosto zaujmout druhým a zároveň nepřijdeme o vlastní identitu a udržíme své hranice, může být mocným, strhujícím zážitkem." (Joseph Zinker) Zkušenost s takovým setkáním má velmi silný léčivý charakter, protože člověk v něm nalézá sílu vzepřít se životním okolnostem a utvářet svou vlastní cestu.
Fenomenologický princip:
Lidské chování nelze zdůvodnit jedním jediným motivem či příčinou. Lidský život je složitější a není možné na něj nazírat pouze z perspektivy černobílého vnímání. Základním předpokladem fenomenologického principu je, že není možné stanovit jednu jedinou objektivní nebo absolutní pravdu. Gestalt přístup respektuje skutečnost, že každý člověk prožívá svou vlastní a jedinečnou realitu. Pravdu nelze uchopit, nelze ji vlastnit, lze se k ní pouze přiblížit a to prostřednictvím našich subjektivních pohledů viz podobenství o slonu.
Základním úkolem Gestalt terapeuta je zůstat otevřený vůči různým interpretacím klienta a oprostit se od vlastních interpretací (hypotéz), v kterých by byl přítomen soud nebo hodnocení. Gestalt terapeut se snaží respektovat klientovo vnímání vlastní situace. A v komunikaci s klientem volí popisnou formu, která reflektuje to, co smyslově vnímá a co prožívá. Fenomenologický princip vybízí terapeuta k tomu, aby druhého člověka vnímal nezaujatě, aby všechno viděl nově a nepředpojatě.
"Dívejte se na člověka tak, jako byste se dívali na západ slunce nebo na pohoří..., asi byste neřekli, že západ slunce by měl být nachovější a hory by měly být uprostřed vyšší. Prostě byste v údivu zírali." (Joseph Zinker)
Teorie pole:
Člověku není možné porozumět izolovaně. Všichni se rodíme do určitého prostředí (sociálního pole), které si aktivně strukturujeme. Jednotlivým zkušenostem přiřazujeme smysl dle svých potřeb. Člověk má potřebu si svoje prostředí i vlastní prožívání organizovat. A protože nejsme schopni v daném okamžiku vnímat úplně všechno, tak některé podněty mají potřebu vystupovat do popředí a být v ohnisku našeho zájmu - stávají se tzv. "figurou", která vystupuje z "pozadí" našeho zájmu či prožívání (např. člověk, který má žízeň, bude daleko vnímavější na všechny podněty, které mu slibují naplnění jeho potřeby. Pro takového člověka se stane láhev s nápojem "figurou", kterou vnímá daleko více, než nádherné auto, které stojí "v pozadí").
Pro člověka, který přišel o blízkého člověka, může být figurou smutek, který prožívá. Pro člověka, který má problém v intimních vztazích, může být figurou zranění způsobené dřívějším vztahem, které neměl možnost ještě zpracovat (tzv. "neuzavřený gestalt") nebo pro něho může být figurou určitý rigidní a nefungující způsob, jakým navazuje kontakt s druhými lidmi (tzv. "fixovaný gestalt"). Úkolem Gestalt terapeuta je pak vytvořit "funkční pole", z jehož pozadí vystupují konkrétní figury a ne jen nějaká změť dojmů. Klient pak s pomocí Gestalt terapeuta může tyto figury zpracovávat tak, aby se staly opět součástí funkčního pole, které klienta neohrožuje.
Princip jednoty protikladů:
Gestalt přístup vychází z předpokladu, že každý člověk je tvořen z rozličných stránek, které v sobě obsahují jak kladný, tak záporný pól. Např. každý člověk je schopen být laskavý, ale umí být i krutý; dokáže milovat druhého člověka, ale i nenávidět atd. Většina lidí žije pod tlakem "měl bych" a snaží se naplnit očekávání druhých. Problém je v tom, že většina lidí se odpojila od těch částí svého já, které byly v nesouladu s očekáváním rodičů, učitelů, církve nebo společnosti. V praxi to pak mnohdy vypadá tak, že u druhých lidí nenávidíme ty aspekty vlastní osobnosti, které u sebe popíráme, a z kterých máme strach.
Úkolem Gestalt terapeuta je pomoc klientovi k hlubšímu sebepoznání, aby v sobě integroval popírané části sama sebe a převzal za ně zodpovědnost (např. člověk, který musel být tvrdý v důsledku prostředí, ve kterém vyrůstal, aby v sobě mohl přijmout i tu část sebe, která dovede být laskavá; člověk, který byl od malička veden k tomu, že musí být dokonalý a rozvážný, aby si rovněž dovolil připustit, že může být někdy nedbalý, hravý a spontánní atd.).
Literatura:
· Zinker, J.; Tvůrčí proces v Gestalt terapii, Era, Brno 2004
· Mackewn, J.; Gestalt psychoterapie, Portál, Praha 2004
· Polster, E, M.; Integrovaná Gestalt terapie, Albert, Boskovice 2000
· Perls, F a kol.; Gestalt terapie, Triton, Praha 2004
· Joyce, P., Sills, Ch.; Základní dovednosti v gestalt psychoterapii, Portál, Praha 2011
· Yontef, G. M.; Gestalt terapie - Uvědomování, dialog a proces, Triton, Praha 2009