Zralost k psychoterapii?

09.02.2016

K psychoterapii potřebujeme dozrát. Děje se to pod vlivem určité frustrace, která nás vede k potřebě více sobě porozumět. Lidé často přichází na terapii ve chvíli, kdy racionálně všechno ví nebo aspoň tuší, co by měli dělat. Přečetli už třeba mnoho knih, článků a internetových diskuzí na téma vztahy a osobní rozvoj. Přesto se jim nedaří spokojeně žít, což negativně ovlivňuje jejich sebevědomí. Právě tito lidé jsou většinou dostatečně motivovaní (zralí) pro terapii a psychoterapie jim může opravdu pomoci. O tom, při jakých potížích může psychoterapie pomoci, píši zde. Teď bych se chtěl podívat na vhodnost psychoterapie z hlediska toho, kdo přichází a jak je motivován (připraven).

Často se setkávám s dvěma základními postoji, které člověk zaujímá sám k sobě a k druhým lidem. Tyto dva postoje zásadně ovlivňují i vztah k psychoterapii:

První postoj můžeme zjednodušeně vyjádřit slovy: "Já jsem Ok, ty nejsi Ok!" Tito lidé psychoterapii moc nevyhledávají, není pro ně lákavá. Vyhledat terapeuta by pro ně mohlo být svým způsobem ponižující, protože by to znamenalo přiznat se, že mají potíž, se kterou si neví rady. Potřebují si zachovat určitou nezávislost a nikoho si k sobě moc nepustit. Často je můžeme rozpoznat ve výrocích typu: "Já psychologa přece nepotřebuji, vystačím si na to sám. Nikdo mi nebude radit, co mám dělat." Jiný projev stejného postoje se objevuje u lidí, kterým stačí zajeté zvyklosti a žijí ve světě "sladké nevědomosti", která je udržuje v přesvědčeních a zvycích, které "kdysi a kdesi" převzali (nejčastěji z rodiny). Dokud je životní krize nekonfrontuje s možností, že věci mohou být i jinak, tak nevidí důvod cokoliv měnit. Často je slyšíme, jak říkají, že vlastně ani neví, o čem by si s terapeutem povídali a myslí to opravdu velmi upřímně. Oběma skupinám je vlastní, že když už si začnou uvědomovat nějakou potíž, tak zdroj svých frustrací vidí v těch druhých tzn. v okolí či životních okolnostech. Daň, kterou za tento postoj platí, je často osamělost nebo prázdnota, kterou prožívají oni nebo jejich blízcí - nejčastěji jsou to partnerky a partneři.

A zde narážíme na paradox, že lidé mnohdy hlasitě prezentující se jako ti "silní a nezávislí", kteří nepotřebují psychoterapii, ji vlastně také potřebují. K terapeutovi přichází ve chvíli, kdy je životní okolnosti dotlačí skrze nějakou krizi - opustí je partner, partnerka; neprožívají blízkost s druhými aj. Pak je to pro ně příležitost nahlédnout pod povrch stereotypů a vidět svět, sebe i druhé ve své rozmanitosti a celkově to jejich život obohatí.

Druhý postoj je přesně opačný a dá se opět zjednodušeně vyjádřit slovy: "Já nejsem Ok, ostatní jsou OK!". Tito lidé snáze vyhledávají psychologickou pomoc. Jsou si vědomi toho, že mají problém a že jej potřebují řešit. Často přichází s pocitem provinění a studu, protože se stydí za to, kým jsou a chtějí se změnit. Druhé mají tendenci obhajovat a mít pro ně pochopení, zatímco sebe devalvují. Nemají pocit štěstí, protože svůj život často nežijí. Přizpůsobují se ostatním, žijí pro druhé a zároveň se pomalu odcizili svým vlastním potřebám. Mnohdy ani neví, co chtějí. Neumějí pojmenovat své potřeby, ale ví, co by měli dělat, co je od nich očekáváno a nedaří se jim to naplnit. Do terapie přichází s vyčerpáním; s pocity smutku, prázdnoty, deprese či s úzkostí, zda se jim podaří naplnit očekávání a dostát všem nárokům, což se někdy projevuje i v terapeutickém vztahu.

Tito lidé jsou někdy více vidět. Často působí jako ti "slabí a závislí". Moje zkušenost je, že jsou jen více citliví, vnímaví a velmi často si nesou nezpracované citové zranění z dětství. Pro jejich okolí je velmi únavné být s nimi v blízkém vztahu. Jsou často v pozici oběti nebo jsou závislí na druhých. Vyžadují podporu a vedení, kterého se jim nedostává. Z dlouhodobého hlediska je však tento postoj velkou zátěží pro jakýkoliv rovnocenný vztah, ač už se jedná o vztah partnerský, přátelský či pracovní.

Když se tedy vrátím k otázce, pro koho je terapie vhodná, tak mohu jen říct, že je vhodná pro každého. Jen k ní člověk potřebuje dozrát. Je pro každého, kdo chce více rozumět sám sobě a vědomě svůj život utvářet. Psychoterapie rozšiřuje uvědomění o tom, kdo jsem, co cítím a co potřebuji, jaké postoje zastávám, v jakém kontextu vznikala moje přesvědčení, životní scénáře a nakolik jsou stále ještě aktuální. Psychoterapie vede člověka k sebepřijetí a laskavosti k sobě i k druhým lidem. Podporuje každého v základním životním postoji: "Já jsem Ok, Ty jsi také Ok". Což v praxi vypadá tak, že si člověk váží sám sebe a je věrný svým potřebám. Přitom bere vážně i potřeby ostatních a hledá způsob, jak se s druhými potkat a zažívat blízké vztahy, aniž by sám sebe ztratil (např. popřením svých potřeb a přizpůsobením se) nebo neprosazoval sebe na úkor ostatních (např. skrze agresi, manipulaci aj.).